08 | Sebepoškozování a digitální média

Sebepoškozování představuje záměrné ubližování si, které není primárně motivováno snahou o ukončení života. U dětí a dospívajících jde o poměrně častý, avšak často skrytý jev, který bývá pro okolí obtížně rozpoznatelný. Na první pohled a z vnějšího pohledu může působit šokujícím a nepochopitelným dojmem, pro samotné dítě ale zpravidla představuje pokus, jak zvládnout intenzivní emoce, bolest […]

Obsah

Sebepoškozování je signálem hlubšího psychického utrpení. Může signalizovat silnou vnitřní bolest a obtíže s regulací emocí – dítě si neví rady se svými pocity a hledá alespoň krátkodobou úlevu. Dlouhodobě ale tento způsob zvládání může signalizovat rozvoj závažnějších duševních potíží, včetně deprese. Chování také může postupně eskalovat – jak v četnosti, tak intenzitou – a dítě může potřebovat stále silnější „zásah“, aby pocítilo stejnou úlevu. Přestože sebepoškozování samo o sobě nemusí znamenat sebevražedný záměr, je spojeno s vyšším rizikem sebevražedných myšlenek a nelze jej podceňovat (Knipe et al., 2022).

Včasná, citlivá a neodsuzující reakce dospělých může zásadně pomoci – dítě potřebuje především pocit, že není samo a že existují zdravější cesty, jak bolest zvládnout.

Sebepoškozování a online prostředí

Digitální prostředí hraje v životě dětí a dospívajících stále významnější roli a může mít zásadní dopad na vznik, udržování i překonávání sebepoškozujícího chování. Role digitálního prostředí je dvojsečná – na jedné straně usnadňuje sdílení zkušeností a přístup k podpoře, na straně druhé může chování normalizovat, estetizovat či dokonce podněcovat k napodobování (Chen et al., 2024).

Riziko v online prostoru zvyšuje zejména (Brennan et al., 2022; Chen et al., 2024; Daine et al., 2013):

Přístup k „návodům“ a výzvám – na sociálních sítích či v uzavřených skupinách se objevují detailní popisy či výzvy k sebepoškozování, často doprovázené radami, jak skrývat stopy.
Normalizace a glorifikace chování – profily či fóra, která prezentují sebepoškozování jako běžný způsob vyrovnání se s problémy, mohou vyvolat iluzi sounáležitosti, ale současně utvrzují maladaptivní vzorce.
Vizuální spouštěče – fotografie ran, jizev či podrobné popisy mohou u citlivých dospívajících vyvolat silné nutkání k napodobení.
Sociální potvrzení – reakce typu lajků, komentářů či zpráv mohou nechtěně posilovat pocit, že sebepoškozování přináší pozornost a uznání.
Anonymita a uzavřenost online prostoru – anonymní účty a soukromé skupiny umožňují sdílení bez dohledu dospělých, čímž se chování může dále upevňovat.

Zároveň je ale důležité zdůraznit, že internet může být i cenným zdrojem pomoci a informací. Mnoho mladých lidí vyhledává online podporu, protože se stydí mluvit osobně (Brennan et al., 2022). Právě proto je pro rodiče, pedagogy i odborníky klíčové rozumět tomu, jak online prostředí ovlivňuje sebepoškozování – a jak lze jeho možnosti využít k prevenci a podpoře.

Tato kapitola se proto zaměří na to, proč k sebepoškozování dochází, jak jej včas rozpoznat a jak na něj reagovat – včetně využití dostupných nástrojů, odborné pomoci i krizových možností. Každá část navazuje na předchozí a přináší konkrétní příklady i doporučení pro praxi.

Proč k sebepoškozování dochází a jak se projevuje

Sebepoškozování může mít mnoho podob – od řezání a pálení kůže, přes úmyslné zraňování se nárazy, škrábání, trhání vlasů, nebezpečné experimentování s léky či jídlem, až po opakované riskantní chování. U některých dětí se objevují i méně nápadné formy, jako je záměrné vystavování se bolesti, odmítání jídla nebo extrémní přetěžování těla. Společným znakem je, že dítě si ubližuje záměrně – nemusí to být proto, že by chtělo zemřít, ale proto, že si neví rady se svými emocemi.

Sebepoškozování většinou plní určitou psychologickou funkci. Nejčastěji jde o pokus získat úlevu od silných emocí – dítě cítí napětí, zlost, prázdnotu nebo úzkost, které neumí vyjádřit ani zvládnout. Roli hraje endogenní opioidní systém a zejména beta-endorfin, jenž zvyšuje koncentraci po aktu ublížení si, což jednak snižuje bolest samotnou, ale rovněž přináší pocit dočasného klidu (Störkel et al., 2021). Emoční bolest je nahrazena bolestí fyzickou, která se zdá snesitelnější a „kontrolovatelnější“. Bolest pak přináší krátkodobé uvolnění nebo pocit kontroly. Někdy může být cílem potrestat sebe („zasloužím si to“) kvůli pocitům viny, selhání či nenávisti k sobě samému. Také může být sebepoškozování způsobem, jak znovu něco cítit – zvlášť u dětí, které popisují vnitřní prázdnotu či necitlivost. Sebepoškozování může také plnit komunikační funkci – je to způsob, jak okolí „sdělit“ bolest, kterou dítě nedokáže vyjádřit slovy. Neznamená to snahu manipulovat, ale spíše zoufalou potřebu být viděn a pochopen (Lindgren et al., 2022).

Proč se chování opakuje?

Sebepoškozování se může postupně stát naučeným způsobem, jak zvládat napětí nebo silné emoce. Mozek si spojí tento čin s úlevou, a podobně jako u návykové poruchy se vytváří cyklus: napětí → sebepoškození → úleva → opětovné napětí. Časem se může rozvinout i tolerance – tělo a mysl si na bolest „zvyknou“, a proto dítě potřebuje stále intenzivnější zásah, aby dosáhlo stejného pocitu uvolnění (Carenys & Adan, 2025). Svoji roli často hraje také sociální vliv. Na internetu lze najít skupiny nebo profily, které sebepoškozování zobrazují jako způsob vyrovnávání se s problémy. Dospívající pak mohou mít pocit, že „v tom nejsou sami“, ale současně se tím chování posiluje a prodlužuje (Varley et al., 2022).

Je důležité mít na paměti, že intenzita vnějších projevů nemusí odpovídat míře vnitřní bolesti – i „drobné“ nebo ojedinělé sebepoškození je voláním o pomoc, které si zaslouží pozornost a citlivou reakci.

Kdo je nejvíce ohrožen?

Sebepoškozování se může objevit napříč celou populací dětí a dospívajících, ale některé skupiny jsou ke vzniku tohoto chování náchylnější. U mladých lidí má sebepoškozování svá specifika – často probíhá v utajení, protože se obávají trestu, ztráty důvěry nebo zlehčení svých pocitů. To komplikuje včasné rozpoznání a možnost pomoci. U části dospívajících může jít o širší vývojovou reakci na výzvy dospívání, tlak vrstevníků, rodinnou krizi nebo přetížení emocemi, které dítě neumí jinak vyjádřit či zvládnout.

Rizikové skupiny a faktory

Výzkumy ukazují, že přibližně 16–21 % adolescentů někdy záměrně ublížilo samo sobě, přičemž dívky se sebepoškozují častěji než chlapci (Farkas et al., 2024; Lucena et al., 2022).

Zvýšenou zranitelnost mají především dospívající s poruchami nálady, zejména s depresí nebo úzkostmi, a také ti, kteří se vyznačují impulzivitou nebo emoční nestabilitou (Varley et al., 2022; Wang et al., 2022). Důležitým rizikovým faktorem je rovněž zkušenost s traumatem, zneužíváním či zanedbáváním – v takových případech může sebepoškozování představovat způsob, jak získat pocit kontroly nad vnitřní bolestí nebo jak dočasně přehlušit úzkost (Richardson et al., 2024).

Vysoké riziko se objevuje i u dětí, které čelí sociálnímu vyloučení, šikaně nebo opakovanému odmítnutívrstevníky. Tyto zkušenosti mohou vést ke kumulaci studu, osamělosti a napětí, které se sebepoškozováním krátkodobě uvolňuje (Varley et al., 2022). Důležitou roli hraje i rodinné prostředí – vyšší ohrožení se objevuje u dětí z rodin s nízkou emoční otevřeností, častými konflikty nebo přehnaným důrazem na výkon, úspěch a vzhled. V takovém klimatu se mladí lidé často učí potlačovat své emoce a hledají únikové strategie zvládání. U části dospívajících může hrát roli i školní tlak, pocity neúspěchu nebo časté absence; naopak příznivé školní klima a podpůrné rodinné vztahy působí ochranně (Richardson et al., 2024).

K rizikovým faktorům patří i kognitivní a neuropsychologické charakteristiky, jako jsou impulzivní rozhodování, slabší inhibiční kontrola, alexithymie (neschopnost uvědomovat si, rozpoznávat a popisovat vlastní emoce) či reaktivní agrese (Varley et al., 2022).

Specifickou skupinu s vyšším výskytem sebepoškozování představují mladí lidé z minoritních skupin – například dospívající ze skupiny LGBTQ+, zdravotně znevýhodnění, vyznávající alternativní životní styl či hudbu apod. V těchto skupinách se výskyt sebepoškozování ukazuje až třikrát častější než v běžné populaci (Varley et al., 2022; Wang et al., 2022).

Rizikové faktory v online prostředí

Digitální prostředí představuje pro mladé lidi prostor, který zásadně ovlivňuje jejich emoční život i způsoby zvládání stresu. Podle výzkumů je problematické nebo závislé užívání sociálních médií spojeno se zvýšeným rizikem sebepoškozování (Chen et al., 2024). Platí to zejména v případech, kdy jsou mladí vystaveni kyberšikaně nebo negativním online interakcím. Meta-analýzy potvrzují, že oběť kyberšikany i nadměrná doba u obrazovek souvisejí s vyšším rizikem sebepoškozování i sebevražedného jednání (Chen et al., 2024; Daine et al., 2013).

Riziko může zvyšovat i vyhledávání informací o sebepoškozování a sebevraždě, úzkost z nedostatečné online zpětné vazby nebo zraňující zkušenosti v digitálních interakcích. Internet zároveň umožňuje rychlé šíření sebepoškozujícího obsahu, který může vést ke vzniku tzv. suicidálních klastrů, tedy nápodoby chování v určité skupině mladých lidí (Chen et al., 2024; Marchant et al., 2017).

Problémem jsou také online komunity a weby sdílející obsah spojený se sebepoškozováním – např. návody, fotografie, či rady, jak skrývat rány. Tyto skupiny mohou posilovat pocit sounáležitosti, ale zároveň normalizují chování a oddalují vyhledání pomoci. Na některých platformách (např. video-sharingové sítě typu YouTube) se objevuje grafický obsah, který může mít spouštěcí efekt, především u citlivých nebo zranitelných uživatelů (Susi et al., 2023).

Zároveň však platí, že internet není jen rizikovým prostorem. Mnoho mladých využívá digitální prostředí k hledání podpory, sdílení obtíží nebo vyhledávání odborné pomoci (Daine et al., 2013; Marchant et al., 2017). Studie upozorňují, že online prostředí může pomoci snížit izolaci, podpořit zotavení a zprostředkovat krizovou či terapeutickou podporu (Susi et al., 2023).

Z toho plyne, že klíčem není zákaz, ale porozumění rizikům a schopnost reagovat. Online svět může sebepoškozování posilovat, pokud se stane zdrojem srovnávání, studu a izolace – ale může být i místem prevence, kde dítě nachází pochopení a první krok k pomoci.

Jak rozpoznat sebepoškozování?

Sebepoškozování je často skryté chování, které dítě nebo dospívající pečlivě tají. Rodiče, učitelé i vrstevníci si proto nemusí dlouho ničeho všimnout - rány bývají na částech těla, které nejsou běžně vidět (pod oblečením, stehna, třísla, břicho), a navíc se dají stopy zakrýt dlouhými rukávy či kalhotami. Jedním z indikátorů tak může být například nošení zcela zakrývajícího oblečení i v horkých dnech., První zachytitelné známky ale bývají spíše v emočním prožívání a chování než na těle.

Fyzické a viditelné signály

časté nebo nevysvětlitelné rány, řezy, odřeniny, popáleniny;
stopy krve na oblečení, ručnících či ložním prádle;
nalezení ostrých či neobvyklých předmětů (žiletky, střepy, zapalovače) na místech, kde by běžně být neměly;
dlouhé rukávy či vrstvené oblečení i v teplém počasí.

Behaviorální a emoční signály

náhlé výkyvy nálad, podrážděnost, projevy deprese, úzkosti, prázdnoty či sebelítosti;
sociální stažení, ztráta zájmu o dříve oblíbené činnosti;
nepravděpodobné výmluvy ohledně zranění;
zmínky o „necítění emocí“, bolesti či ztrátě smyslu;
zvýšené rizikové chování (zneužívání návykových látek, impulzivní jednání).

Rizikové situace

Zvýšenou pozornost je vhodné věnovat obdobím zátěže - rozchodům, přechodu na novou školu, úmrtí v rodině, dlouhodobým konfliktům, šikaně nebo izolaci od vrstevníků.

Screening a odborné posouzení rizika

V klinické i poradenské praxi mohou odborníci využít několik nástrojů pro zjištění přítomnosti sebepoškozujícího či sebevražedného chování. Tyto nástroje jsou určeny výhradně pro vyškolené pracovníky a výsledky je vždy nutné interpretovat v kontextu celkového psychického stavu dítěte. Klíčové je kombinovat různé zdroje informací – přímý rozhovor, pozorování, rodinnou anamnézu a kontext aktuálních životních změn.

Orientačním nástrojem pro diagnostiku záměrného sebepoškozování jsou kritéria uvedená v DSM-5, která jsou rozdělena do šesti oblastí (Hooley et al., 2020):

A: Jedinec se opakovaně dopouští sebepoškozujících aktivit (např. řezání, pálení, bití), které vedou k výraznému fyzickému poranění (např. modřiny, krvácení, bolest). Tyto akty se objevily alespoň pětkrát během posledního roku.

B: Sebepoškozování je prováděno s očekáváním alespoň jednoho z následujících účinků:
– úlevy od negativních emocí nebo myšlenek;
– řešení mezilidských konfliktů či napětí;
– navození nebo zvýšení pozitivní nálady.

C: Těsně před samotným aktem sebepoškození se vyskytuje alespoň jeden z následujících jevů:
– negativní emoce či myšlenky (např. distres, deprese, hněv, úzkost, napětí nebo silná sebekritika);
– intenzivní zaujetí plánovaným sebepoškozením, které je obtížné ovládnout;
– časté myšlenky na sebepoškozující chování, a to i tehdy, když k samotnému aktu nakonec nedojde.

D: Za sebepoškozování se nepovažuje sociálně přijímané či kulturně podmíněné chování, jako je například tetování nebo piercing. Stejně tak jsou vyloučeny běžné a mírné projevy, například kousání nehtů.

E: Důsledky sebepoškozování způsobují klinicky významný distres nebo narušují fungování v sociální, školní či pracovní oblasti, případně ovlivňují jiné důležité oblasti života.

F: Sebepoškozování nelze lépe vysvětlit jinou duševní poruchou či zdravotním stavem. Zároveň platí, že se neobjevuje výhradně během psychotické epizody, intoxikace či deliria a nejde o stereotypní, opakující se chování jiného původu.

Nejčastěji používané nástroje dle Carter et al. (2019):

Suicidal Ideation Questionnaire
– existuje také verze SIQ‑JR pro mladší adolescenty;
– hodnotí myšlenky na sebevraždu, ale neodděluje zcela sebepoškozování bez suicidálního záměru.
Columbia–Suicide Severity Rating Scale
– využívá se ve výzkumu i klinické praxi, včetně monitorování bezpečnosti léčby;
– hodnotí závažnost a frekvenci sebevražedných myšlenek a činů;
– má dobré psychometrické vlastnosti, i když nebyla plně validována pro všechny věkové skupiny.
Další nástroje (Carter et al., 2019):
– Suicidal Behavior Questionnaire for Children
– škála Flamarique et al., 2016 zaměřená na pediatrickou populaci.

K čemu může sebepoškozování vést?

Sebepoškozování přináší dítěti či dospívajícímu krátkodobou úlevu, ale z dlouhodobého hlediska zvyšuje vnitřní napětí a prohlubuje psychické potíže. Jde o chování, které má cyklický charakter - dočasně uleví od bolesti, studu nebo vzteku, ale následně vyvolá pocity viny, selhání a znovuobjevení napětí, což zvyšuje riziko opakování (Le et al., 2023).

Psychologické a emoční dopady

Zesílení negativních emocí a ztráta sebekontroly: dospívající si vytváří naučený vzorec, v němž se úleva spojuje s ublížením si. Mozek si tuto vazbu zapamatuje a podobně jako u návykových látek vzniká cyklus napětí → sebepoškození → úleva → vina → napětí.
Zhoršení duševního zdraví: sebepoškozování často doprovází deprese, úzkostné poruchy, nízké sebehodnocení a pocity bezmoci. Dlouhodobé opakování zvyšuje riziko rozvoje závažnějších duševních onemocnění a sebevražedných myšlenek.
Izolace a stud: dospívající se mohou cítit nepochopení, stydí se za své chování, skrývají tělo i pocity, což vede k sociálnímu stažení a pocitu osamění.
Ztráta důvěry: odhalení sebepoškozování bez citlivého přístupu může vést k pocitu ohrožení, posílení tajnůstkářství a narušení vztahů s rodiči či blízkými.

Fyzické dopady

Přímé následky: jizvy, infekce, trvalé poškození kůže či nervů, v některých případech i život ohrožující zranění.
Dlouhodobé dopady: přetrvávající bolestivost, snížené sebepřijetí a tělesná nespokojenost spojená se studem z viditelných jizev.

Sociální a funkční důsledky

Sebepoškozování může ovlivnit školní docházku, soustředění i výkon. Dítě se může vyhýbat tělocviku, plavání nebo společným aktivitám, kde by mohlo být odhaleno, a tím přichází o důležité sociální kontakty. Při dlouhodobém trvání se může prohlubovat izolace, problémy v komunikaci a důvěře vůči dospělým i vrstevníkům.

Prevence sebepoškozování

Prevence sebepoškozování je zaměřena na podporu zdravého zvládání emocí, posilování odolnosti a včasné rozpoznání rizikových situací. Efektivní prevence kombinuje individuální podporu, vzdělávání rodičů a pečujících osob a bezpečné využívání online prostředí.

Primární prevence – posilování ochranných faktorů

Rozvoj emoční inteligence a copingových strategií: učitelé, rodiče a psychologové mohou podporovat dovednosti regulace emocí, schopnost pojmenovat a vyjádřit pocity a konstruktivní řešení konfliktů.
Podpora bezpečných a funkčních vztahů: kvalitní vztahy s rodiči, vrstevníky a pedagogy snižují riziko izolace a osamělosti, které jsou spouštěčem sebepoškozování.
Školní intervence: programy zaměřené na prevenci stresu, zvládání emocí a budování pozitivního školního klimatu mohou významně snižovat riziko sebepoškozování.
Péče o duševní zdraví: včasná identifikace a léčba depresí, úzkostí či impulzivního chování je klíčová pro snížení rizika sebepoškozování.

Online prevence a bezpečné užívání digitálních technologií

Vzdělávání o online rizicích: rodiče i mladí lidé by měli rozumět potenciálním negativním vlivům sociálních sítí a online obsahu (návody na sebepoškozování, glorifikace zranění).
Podpora pozitivního využití internetu: internet lze využít pro přístup k podpůrným komunitám, online terapii či sledování pozitivních vzorů zvládání stresu.
Zlatý střed v čase stráveném u obrazovky: omezení nadměrného používání sociálních médií a monitorování online aktivit bez přehnané kontroly může snížit negativní dopady (Chen et al., 2024).
Digitální hygiena: učení dětí a dospívajících rozlišovat škodlivý a bezpečný obsah, nastavit soukromí a používat online nástroje pro krizovou podporu.

Prevence sebepoškozování je komplexní proces, který vyžaduje kombinaci citlivé pozornosti k potřebám dítěte, rozvoje emočních dovedností, podpory zdravých vztahů a bezpečného používání digitálních technologií. Efektivní prevence zvyšuje schopnost mladých lidí zvládat stres a emoční napětí bez nutkání ubližovat si, zároveň snižuje dlouhodobé dopady sebepoškozování na jejich duševní zdraví.

Jak mohu pomoci, když už problém je?

Zjištění, že se dítě nebo dospívající sebepoškozuje, představuje pro odborníky v terénu náročnou situaci. Přirozenou reakcí může být obava či nejistota, nicméně klíčové je zachovat klid, strukturu a profesionální rámec. Nadměrně emotivní nebo konfrontační reakce mohou zvýšit stres a vést k dalšímu skrývání chování. Odborník svou jistotou, stabilním přístupem a respektujícím jednáním vytváří podmínky pro bezpečnou komunikaci a pro navázání kontaktu.

První kontakt – jak mluvit s dítětem:

Rozhovor by měl probíhat v nerušeném prostředí a měl by být veden jasně, citlivě a bez posudků. Odborník může začít jednoduchým, neobviňujícím konstatováním:
„Všimla jsem si, že... a mám obavy o Tebe starost.“
Cílem první konverzace není hledání viníka ani vysvětlování celého příběhu, ale získání základních informací o bezpečí, vytvoření důvěry a otevření možností další pomoci. Důležité je validovat pocity (např. „To, co popisuješ, může být opravdu náročné.“) a nabídnout podporu bez tlaku na okamžité sdílení všech detailů.

Součástí prvního kontaktu je také zhodnocení rizika – přítomnost sebevražedných myšlenek, plánů či prostředků. Pokud je riziko zvýšené nebo dítě není schopno zajistit vlastní bezpečí, je nutné aktivovat krizové složky.

Praktická podpora (co můžete udělat hned):

Odborník může pomoci zejména tím, že:

zajistí základní bezpečnost (poučí rodiče o nutnosti zabezpečení rizikových předmětů; ošetří drobná poranění v rámci kompetencí; v případě potřeby aktivuje ZZS),
poskytne krizové kontakty (Linka bezpečí 116 111, IPčko, krizové linky dle regionu),
pomůže dospívajícímu vytvořit bezpečnostní plán či „krizový balíček“ se strategiemi zvládání, které nahrazují sebepoškozující chování,
zajistí první stabilizaci a předá případ do odpovídající odborné péče.

Krizová intervence neřeší dlouhodobé příčiny, ale brání dalšímu ubližování a připravuje půdu pro následnou práci.

Dlouhodobá podpora:

Úspěšná pomoc dětem a dospívajícím, kteří se sebepoškozují, vyžaduje dlouhodobý, koordinovaný přístup. Nestačí jen řešit akutní krizi – klíčové je vytvořit podpůrné prostředí, které posiluje emoční stabilitu, snižuje stresory a pomáhá dítěti rozvíjet zdravé způsoby zvládání obtíží. Dlouhodobá podpora proto zahrnuje spolupráci odborníků, rodiny i školy.

Role rodiny

Rodina má zásadní roli při zotavování dospívajícího. Otevřená komunikace, emoční dostupnost a stabilní zázemí představují nejdůležitější ochranné faktory. Dospívající potřebuje cítit, že jeho pocity jsou brány vážně, že může mluvit o svém trápení bez obav z trestu či bagatelizace. Pomáhá, když rodiče reagují klidně a předvídatelně – tím posilují důvěru a pocit bezpečí.
Rodinná práce by měla směřovat k posílení soudržnosti, zlepšení komunikace a snížení konfliktů (Fortune et al., 2016). Užitečné je také vzdělávání rodičů o funkcích sebepoškozování, o možnostech první pomoci a o způsobech, jak reagovat na relapsy (například zde a zde). Opakované sebepoškozování není známkou selhání, ale signálem, že dítě čelí zvýšenému stresu a potřebuje více podpory (Harris et al., 2019).

I přes všechny snahy se může stát, že s námi dospívající nebude chtít komunikovat nebo spolupracovat, či si nejsme jisti, jestli nám porozuměl. Mimo nabídnutí psychoterapeutické pomoci nebo začlenění školního psychologa, můžeme dospívajícího vybavit edukativními materiály (například zde a zde). Užitečným doplňkem mohou být digitální nástroje, například mobilní aplikace Nepanikař či Vos, které nabízejí krizové intervence, dechová cvičení a strategie zvládání. O komunikaci a sdílení se můžeme pokusit znovu s odstupem času, někdy dítě tento čas potřebuje, aby bylo připravenější.

Psychoterapie

Psychoterapie představuje klíčový prvek dlouhodobé péče. Výzkumy potvrzují účinnost dialekticko-behaviorální terapie (DBT), která rozvíjí dovednosti emoční regulace, mezilidské efektivity, zvládání stresu a mindfulness (Bahji et al., 2021; Witt et al., 2021). Tyto přístupy pomáhají dítěti nahradit sebepoškozování funkčnějšími strategiemi, jak se vyrovnat s napětím a silnými emocemi.

Kromě DBT se osvědčují i kognitivně-behaviorální a rodinné intervence, případně skupinové programy zaměřené na zvládání emocí. Důležitá je také kontinuita péče – přerušení terapie či časté změny terapeutů mohou narušit důvěru a zvýšit riziko návratu k sebepoškozování.

Psychoterapeutická práce s dospívajícím, který se sebepoškozuje, vyžaduje strukturovaný, stabilní a bezpečně vedený proces. Základem je vytvoření důvěryplného terapeutického vztahu, ve kterém se mladý člověk cítí přijímaný a může otevřeně sdílet své prožívání. Terapeut se zaměřuje na pochopení funkcí sebepoškozování, posílení regulace emocí a budování alternativních strategií zvládání (Witt et al., 2021).

1. Vytvoření bezpečí a rámce péče

Terapeut společně s klientem vytvoří bezpečnostní plán (s rozpoznáním spouštěčů, varovných signálů, strategií zvládání a kontakty v krizi).
Pravidelně vyhodnocuje riziko, zkoumá přítomnost suicidalitiy a podle potřeby koordinuje péči s psychiatrem, školou nebo rodinou.
Pracuje na stabilizaci – pomáhá zklidnit akutní distress, zavádí grounding techniky a další dovednosti pro zvládnutí silných emocí.

2. Pochopení funkcí sebepoškozování

Terapeut zkoumá, co přesně sebepoškozování dítěti přináší (např. uvolnění napětí, regulaci emocí, sebe-punici, komunikaci, disociaci).
Funkční analýza umožňuje klientovi uvědomit si, že chování není „náhodné“ ani „jen z trucu“, ale slouží určité psychické potřebě.
Na tomto základě se volí vhodná terapeutická strategie.

3. Rozvoj dovedností emoční regulace

Jednou z nejčastějších příčin sebepoškozování je obtíž v regulaci silných emocí.

Terapeuti učí klienty pojmenovávat emoce, tolerovat frustraci a používat zvládací strategie místo ubližování.
V rámci DBT jde zejména o dovednosti z oblastí: mindfulness, tolerance zátěže, regulace emocí a efektivní komunikace.
V KBT terapeut pracuje se spouštěči, kognicemi a impulzivitou, učí plánovat a předcházet krizím.

4. Práce s obtížnými myšlenkami a vzorci chování

Terapeut pomáhá identifikovat myšlenky, které udržují sebepoškozování („zasloužím si bolest“, „nic jiného mi nepomůže“).
Pomocí kognitivních technik, reframingu a behaviorálních experimentů podporuje flexibilnější myšlení a zdravější reakce.
Pravidelně se pracuje s motivací a ambivalencí: se sebepoškozováním se klient často nechce rozloučit hned.

5. Budování alternativních strategií zvládání

Terapeut společně s klientem hledá a trénuje konkrétní, funkční alternativy k sebepoškozování (fyzické, kognitivní, sociální).
Zaměřuje se na krátkodobé strategie (např. chlad, napětí ve svalech, odvedení pozornosti) i dlouhodobé strategie (sociální opora, plánování, sebepéče).
Klient si tvoří individuální „plán zvládání“, který pravidelně reviduje.

6. Práce se vztahy a kontextem

Terapeut řeší sociální konflikty, vztahy s vrstevníky, školní tlak či rodinné napětí, které mohou být spouštěči chování.
Podporuje komunikaci s rodinou, nabízí rodinné sezení nebo doporučuje rodinnou terapii, pokud má rodinná dynamika významnou roli.
Terapeut může klientovi pomoci rozvíjet mezilidské dovednosti – prosazování vlastních potřeb, nastavování hranic, prosba o pomoc.

7. Péče o relaps a práce s návraty

Terapeut dospívajícího připravuje na to, že relaps je běžný a není známkou selhání, ale signálem přetížení.
Věnuje se analýze situací vedoucích k návratu chování a posiluje strategie, které mohou pomoci příště.
Cílem není „nulová tolerance“, ale postupné oslabování funkce sebepoškozování a posilování jiných způsobů zvládání.

Role školy

Škola často bývá místem, kde si učitelé či spolužáci všimnou prvních známek potíží. Učitelé a školní psychologové mohou hrát klíčovou roli v rozpoznání problému a v navázání spolupráce s rodinou a odborníky. Je důležité, aby škola vytvářela klima, kde se o duševním zdraví dá mluvit bez stigmatizace, a aby měla jasně nastavený postup při podezření na sebepoškozování.

Školní podpora může zahrnovat individuální konzultace, poskytnutí bezpečného prostoru, flexibilitu při zvládání studijních požadavků nebo mediaci mezi vrstevníky. Z dlouhodobého hlediska se jako ochranný faktor ukazuje pozitivní školní klima a vztah s důvěryhodným dospělým. Konkrétní inspiraci nabízí například Nevypusť duši, edu.cz, MŠMT, NUDZ.

Spolupráce a podpůrné zdroje

Účinná pomoc vyžaduje propojení všech zúčastněných stran – rodiny, školy, zdravotníků a psychologických služeb. Pravidelná komunikace a sdílení informací umožňuje sladit přístup a předcházet nedorozuměním. Využít lze také internetové programy pro dospívající zaměřené na psychoedukaci a posilování dovedností v oblasti duševního zdraví (Arshad et al., 2020), v českém prostředí nabízí edukativní kurzy pro rodiče a odborníky například zde, zde, zde a zde.

Jak učit děti zdravé zvládání emocí? (techniky emoční regulace)

Rodiče mohou aktivně předávat a modelovat strategie, které pomáhají zvládat napětí:

1) Krátkodobé techniky (na okamžité nutkání)

5–4–3–2–1 grounding: pojmenuj 5 věcí, které vidíš; 4 věci, které slyšíš; 3 věci, které cítíš; 2 věci, které cítíš hmatem; 1 věc, která Ti chutná nebo máš rád (rychle odvádí pozornost).
Studený impulz: krátká manipulace se studenou vodou nebo ledem v ruce — silný, bezpečný smyslový podnět, který sníží nutkání (používat opatrně, bez poškozování kůže).
Dýchání 4–7–8: nádech na 4, zadržet 7, výdech 8 — uklidňuje nervový systém.
Intenzivní pohyb: 1–2 minuty rychlého skákání, dřepů nebo sprintu na místě — fyzické vybití napětí.
Urge-surfing: pojmenujte nutkání (kde v těle, jak silné na stupnici 1–10), sledujte, jak se mění; nutkání obvykle dorazí a zase odejde.

2) Střednědobé techniky (na opakující se nutkání)

Kreslení / malování na papír; kreslit pocity místo zranění.
Deník pocitů: psaní může odvést energii i myšlenky a pomoci pojmenovat spouštěče.
Krabička první pomoci (viz dříve): hmatové pomůcky, oblíbená píseň, krátké cvičení.

3) Dovednosti pro dlouhodobou stabilitu

Plán spánku a pohybu: pravidelný režim výrazně snižuje emoční labilitu, fyzická aktivita uvolňuje stresové hormony.
Sociální podpora: pravidelné setkání s přáteli, zájmové aktivity.
Terapeutické techniky: DBT dovednosti (mindfulness, emoční regulace, tolerování distressu) – s pomocí psychoterapeuta.

Čemu se vyhnout:

trestat nebo explicitně „zakazovat“ bez nabídky podpory;
bagatelizovat („jen si hrábl/a do kůže“), posílat do izolace, nechat dítě v krizi samotné;
reagovat přehnanou panikou, která může dítě odradit od další komunikace.

Sebepoškozování je komplexní problém, který vyžaduje citlivý a koordinovaný přístup. Klíčová je včasná podpora, otevřená komunikace a spolupráce rodiny, školy a odborníků. Dlouhodobě pomáhají psychoterapie, rozvoj dovedností emoční regulace a bezpečné prostředí, kde dítě může vyjadřovat své pocity bez obav. I přes relapsy je možné riziko snížit a naučit děti zdravé způsoby zvládání emocí, které je ochrání v dospívání i později.

Doporučená literatura a odkazy

aplikace Nepanikař nebo Vos – v případě chuti si ublížit nabídne krok po kroku různé zdravé alternativní způsoby, jak se odreagovat.
Dětské krizové centrum – brožura Sebepoškozování není rozmar!
Rádio Wave – Diagnóza F: Sebepoškozování
Krása bolesti. TV, Česká televize – Pološero, 2012
Bolest je moje obrana (Sebepoškozování). TV, Česká televize - Rodina, škola a já, 2007.
Linka bezpečí – videa, články, podcasty o sebepoškozování
Národní ústav duševního zdraví – materiály pro děti a praktické rady: tady a tady

Seznam literatury

Bahji, A., Pierce, M., Wong, J., Roberge, J. N., Ortega, I., & Patten, S. (2021). Comparative Efficacy and Acceptability of Psychotherapies for Self-harm and Suicidal Behavior Among Children and Adolescents. JAMA Network Open, 4(4), e216614. https://doi.org/10.1001/jamanetworkopen.2021.6614

Brennan, C., Saraiva, S., Mitchell, E., Melia, R., Campbell, L., King, N., & House, A. (2022). Self-harm and suicidal content online, harmful or helpful? A systematic review of the recent evidence. Journal of Public Mental Health,21(1), 57–69. https://doi.org/10.1108/JPMH-09-2021-0118

Carenys, A. Z., & Adan, A. (2025). Non-Suicidal Self-Injury as a Behavioural Addiction: A Systematic Review. Current Addiction Reports, 12(1), 67. https://doi.org/10.1007/s40429-025-00680-5

Carter, T., Walker, G. M., Aubeeluck, A., & Manning, J. C. (2019). Assessment tools of immediate risk of self-harm and suicide in children and young people: A scoping review. Journal of Child Health Care, 23(2), 178–199. https://doi.org/10.1177/1367493518787925

Chen, Z., Liao, X., Yang, J., Tian, Y., Peng, K., Liu, X., & Li, Y. (2024). Association of screen-based activities and risk of self-harm and suicidal behaviors among young people: A systematic review and meta-analysis of longitudinal studies. Psychiatry Research, 338, 115991. https://doi.org/10.1016/j.psychres.2024.115991

Daine, K., Hawton, K., Singaravelu, V., Stewart, A., Simkin, S., & Montgomery, P. (2013). The Power of the Web: A Systematic Review of Studies of the Influence of the Internet on Self-Harm and Suicide in Young People. PLoS ONE, 8(10), e77555. https://doi.org/10.1371/journal.pone.0077555

Farkas, B. F., Takacs, Z. K., Kollárovics, N., & Balázs, J. (2024). The prevalence of self-injury in adolescence: a systematic review and meta-analysis. European Child & Adolescent Psychiatry, 33(10), 3439–3458. https://doi.org/10.1007/s00787-023-02264-y

Fortune, S., Cottrell, D., & Fife, S. (2016). Family factors associated with adolescent self‐harm: a narrative review. Journal of Family Therapy, 38(2), 226–256. https://doi.org/10.1111/1467-6427.12119

Harris, I. M., Beese, S., & Moore, D. (2019). Predicting future self-harm or suicide in adolescents: a systematic review of risk assessment scales/tools. BMJ Open, 9(9), e029311. https://doi.org/10.1136/bmjopen-2019-029311

Hooley, J. M., Fox, K. R., & Boccagno, C. (2020). Nonsuicidal Self-Injury: Diagnostic Challenges And Current Perspectives. Neuropsychiatric Disease and Treatment, Volume 16, 101–112. https://doi.org/10.2147/NDT.S198806

Knipe, D., Padmanathan, P., Newton-Howes, G., Chan, L. F., & Kapur, N. (2022). Suicide and self-harm. The Lancet, 399(10338), 1903–1916. https://doi.org/10.1016/S0140-6736(22)00173-8

Le, N., Belay, Y. B., Le, L. K.-D., Pirkis, J., & Mihalopoulos, C. (2023). Health-related quality of life in children, adolescents and young adults with self-harm or suicidality: A systematic review. Australian & New Zealand Journal of Psychiatry, 57(7), 952–965. https://doi.org/10.1177/00048674231165477

Lindgren, B.-M., Wikander, T., Neyra Marklund, I., & Molin, J. (2022). A Necessary Pain: A Literature Review of Young People’s Experiences of Self-Harm. Issues in Mental Health Nursing, 43(2), 154–163. https://doi.org/10.1080/01612840.2021.1948640

Lucena, N. L., Rossi, T. A., Azevedo, L. M. G., & Pereira, M. (2022). Self-injury prevalence in adolescents: A global systematic review and meta-analysis. Children and Youth Services Review, 142, 106634. https://doi.org/10.1016/j.childyouth.2022.106634

Marchant, A., Hawton, K., Stewart, A., Montgomery, P., Singaravelu, V., Lloyd, K., Purdy, N., Daine, K., & John, A. (2017). A systematic review of the relationship between internet use, self-harm and suicidal behaviour in young people: The good, the bad and the unknown. PLOS ONE, 12(8), e0181722. https://doi.org/10.1371/journal.pone.0181722

Richardson, R., Connell, T., Foster, M., Blamires, J., Keshoor, S., Moir, C., & Zeng, I. S. (2024). Risk and Protective Factors of Self-harm and Suicidality in Adolescents: An Umbrella Review with Meta-Analysis. Journal of Youth and Adolescence, 53(6), 1301–1322. https://doi.org/10.1007/s10964-024-01969-w

Störkel, L. M., Karabatsiakis, A., Hepp, J., Kolassa, I. T., Schmahl, C., & Niedtfeld, I. (2021). Salivary beta-endorphin in nonsuicidal self-injury: an ambulatory assessment study. Neuropsychopharmacology, 46(7), 1357-1363.

Susi, K., Glover‐Ford, F., Stewart, A., Knowles Bevis, R., & Hawton, K. (2023). Research Review: Viewing self‐harm images on the internet and social media platforms: systematic review of the impact and associated psychological mechanisms. Journal of Child Psychology and Psychiatry, 64(8), 1115–1139. https://doi.org/10.1111/jcpp.13754

Varley, D., Fenton, C., Gargan, G., Taylor, O., Taylor, A., Kirby, N., Morton, M., Barrow, J., Hatton, C., & Wright, B. (2022). A Systematic Review of Systematic Reviews Exploring the Factors Related to Child and Adolescent Self-Harm. Adolescent Psychiatry, 12(2), 79–114. https://doi.org/10.2174/2210676612666220721101210

Wang, Y.-J., Li, X., Ng, C. H., Xu, D.-W., Hu, S., & Yuan, T.-F. (2022). Risk factors for non-suicidal self-injury (NSSI) in adolescents: A meta-analysis. EClinicalMedicine, 46, 101350. https://doi.org/10.1016/j.eclinm.2022.101350

Witt, K. G., Hetrick, S. E., Rajaram, G., Hazell, P., Taylor Salisbury, T. L., Townsend, E., & Hawton, K. (2021). Interventions for self-harm in children and adolescents. Cochrane Database of Systematic Reviews, 2021(3). https://doi.org/10.1002/14651858.CD013667.pub2