05 | Online agrese

Proč se tématem zabývat?

Online agrese je fenomén, který se v posledních letech stal stále běžnější součástí života dětí a dospívajících. Výzkumy ukazují, že až každý čtvrtý dospívající se někdy stal obětí online agrese, ať už jednorázově nebo opakovaně. Tento jev zahrnuje široké spektrum chování – od urážek a šikany na sociálních sítích po šíření ponižujících obsahů a cílené obtěžování vrstevníků. Její rozšíření je spojeno s nárůstem používání digitálních technologií a sociálních platforem, které umožňují komunikaci bez okamžité zpětné vazby a anonymitu, což může usnadnit agresivní chování (Santre, 2023; Smahel et al., 2020).

Zásadní výzvou pro rodiče, pedagogy i odborníky je, že mnoho případů zůstává skrytých. Oběti se často stydí, bojí se odvety nebo mají pocit, že jim dospělí neporozumí. Rodiče podceňují zkušenosti jejich dětí s vystavením online agresi (Bedrošová et al., 2022). Online agrese přitom může mít významný dopad na psychické zdraví dětí a dospívajících. Oběti často zažívají úzkost, deprese nebo snížené sebevědomí, zatímco agresory mohou být spojeny s vyšší mírou impulzivity a problémy s regulací emocí (Fulantelli et al., 2022). Důležité je také uvědomit si, že online agrese se neodehrává izolovaně - často souvisí s prostředím doma, školou a vrstevnickými vztahy.

Tato kapitola nabízí přehled aktuálních poznatků o online agresi u dětí a dospívajících. Nejprve definujeme, co všechno online agrese zahrnuje a jak se liší od tradiční šikany. Následně se zaměříme na psychologické a sociální faktory, které ovlivňují jak agresory, tak oběti. Poté představíme nástroje pro screening a hodnocení rizikových dětí a diskutujeme přístupy k prevenci a intervenci. Každá z těchto částí bude detailněji rozpracována v následujících částech kapitoly, aby čtenář získal komplexní pohled na problematiku a zároveň se neopakovaly základní informace.

Co je online agrese? Formy a charakteristiky 

Online agrese označuje různé formy úmyslného a škodlivého chování, které probíhá prostřednictvím digitálních technologií, například na sociálních sítích, chatovacích aplikacích, v online hrách nebo prostřednictvím e-mailů. Základem tohoto chování je vždy záměr někoho ponížit, zahanbit, vystrašit či mu jinak ublížit(Mukred et al., 2024).

Formy online agrese

Formy online agrese jsou rozmanité a mohou zahrnovat přímou agresi – otevřené urážky, hrozby nebo obtěžování prostřednictvím zpráv, komentářů či e-mailů. Nepřímou agresi – šíření pomluv, vyřazování z online skupin, sdílení kompromitujících fotografií nebo informací bez souhlasu. Sociální manipulaci a vyloučení – cílené ignorování nebo vyloučení z online komunit, které může být pro oběť psychicky velmi zatěžující.

Mezi nejčastější formy online agrese patří kyberšikana, trolling, nenávistné projevy, kyberstalking, doxing, sexuálně motivovaná agrese. Kyberšikana (cyberbullying) je charakteristická opakovaným ubližujícím chováním, například posíláním urážlivých zpráv, šířením pomluv, vylučováním ze skupin či sdílením ponižujících fotografií nebo videí. Typická je jednak nerovnováha moci mezi agresorem a obětí a jednak opakování útoků. Kyberšikana často souvisí s tradiční školní šikanou - aby agresoři nebyli postiženi ve školním prostředí, využívají online platformy k cílenému napadání vybraných obětí mimo dohled školy.

Trolling zahrnuje záměrné vyvolávání konfliktu nebo rozrušení u ostatních uživatelů pomocí provokací, urážek nebo absurdních příspěvků. Motivací může být snaha o pobavení, ale také cílená škodolibost. Nenávistné projevy, známé jako hate speech, zahrnují výhrůžky nebo nenávist vůči jednotlivcům či skupinám na základě rasy, náboženství, sexuální orientace, genderu nebo jiných identit. Kyberstalking se projevuje jako opakované sledování a obtěžování jedince v online prostředí, například nevyžádanými zprávami, sledováním aktivit či zveřejňováním osobních údajů. Doxingznamená zveřejnění citlivých informací o oběti, například adresy, telefonu, školy či fotografií, bez jejího souhlasu, často s cílem vyvolat stud nebo ohrožení. Sexuálně motivovaná agrese zahrnuje nevyžádané intimní zprávy, nátlak na sdílení nahoty (tzv. sextortion) nebo zveřejnění intimních materiálů bez souhlasu, často označované jako revenge porn.

Online agrese se často liší podle věku a platformy. Například mladší dospívající častěji používají herní platformy, sociální sítě a chatovací aplikace (např. Roblox, TikTok, Snapchat), zatímco starší adolescenti mohou využívat komentářové sekce nebo veřejné diskusní platformy (např. Instagram Threads). Různé platformy také umožňují různé formy útoku: anonymní aplikace mohou podporovat otevřenější verbální útoky, zatímco uzavřené skupiny často fungují jako prostor pro šíření pomluv a manipulaci.

Co dělá online agresi specifickou?

Online agrese se od té tváří v tvář liší několika klíčovými znaky. Jedním z nich je anonymita útočníků, která snižuje jejich zábrany a ztěžuje identifikaci. Anonymita zvyšuje pravděpodobnost opakování útoku a zároveň vede k normalizaci agresivního chování, protože ostatní uživatelé vidí, že za útoky není nikdo postihován (Kim et al., 2023). Dalším faktorem je veřejnost a šířka zásahu - škodlivé příspěvky může vidět široké publikum, rychle se šíří a stávají se virálními, což zvyšuje pocity studu a bezmoci obětí. Online obsah navíc často zůstává trvale dostupný, což je další odlišnost oproti offline útokům, a prodlužuje psychickou zátěž. Asynchronnost útoků znamená, že oběť není chráněna ani ve svém soukromí, útok může přijít kdykoli, a tím narušuje pocit bezpečí. Nepřítomnost přímé reakce oběti (např. pláč, strach) navíc snižuje empatii útočníka a jeho uvědomění si následků (Mukred et al., 2024; Santre, 2023).

Dospívající, kteří se stali oběťmi kyberšikany, často nehlásí incidenty z obavy z odplaty nebo ztráty přístupu k internetu či mobilním zařízením. Přitom se ukazuje, že online agrese je dokonce častější než tradiční šikana. Zároveň má podobné dopady na psychiku jako agrese tváří v tvář. Nejvyšší úroveň stresu a psychického dopadu byla zaznamenána u obětí, které zažily kombinaci online a školní agrese.

Kdo je nejvíce ohrožen a kdo jsou agresoři?

Dospívání je období mimořádně citlivé na zpětnou vazbu od vrstevníků, potřebu zapojení do kolektivu a hledání vlastní identity. Online agrese proto může být pro mladé lidi velmi zraňující. Často ji vnímají jako hluboce osobní ohrožení, i když útočník svůj útok může vnímat „jen“ jako ironii nebo vtip. Dospívající mají také tendenci zpochybňovat závažnost útoků, říkají si například, že „přehánějí“ nebo že „to nebylo tak hrozné“, a proto si o pomoc často neřeknou. Při přemýšlení o řešení situace mnohdy nevidí jednoduché cesty a obávají se, že by se situace mohla ještě zhoršit, že by mohli ztratit přístup k internetu, nebo že by dospělí situaci nedokázali pochopit.

Prevalence online agrese ukazuje, že jde o významný fenomén mezi dospívajícími. V České republice zjistilo šetření EU Kids online, že 25 % dětí zažilo online agresi, nejčastěji šlo o šíření pomluv, posílání urážek a vylučování ze skupin. Oběťmi jsou častěji adolescenti ve věku 16–19 let (Smahel et al., 2020). Stejné dítě může v různých situacích vystupovat jako oběť, pachatel i svědek, přičemž pachatelé často nejsou „zlí agresoři“, ale vrstevníci, kteří si neuvědomují dopady svého chování nebo jednají impulzivně a napodobují chování, které vidí v okolí.

Rizikové skupiny a faktory

Výzkumy identifikují určité skupiny dětí, které čelí online agresi častěji. Dívky se stávají častěji cílem online agrese než chlapci, jde zejména o vztahovou šikanu, která zahrnuje pomluvy, ponižování či sdílení intimních materiálů (Barlett & Coyne, 2014; Mukred et al., 2024; Smahel et al., 2020). Mladí lidé s odlišnou sexuální orientací nebo genderovou identitou se často setkávají s cílenými útoky a zesměšňováním, přičemž online šikana je u nich výrazně častější než u heterosexuálních vrstevníků (Aboujaoude et al., 2015; Abreu & Kenny, 2018; Bedrošová et al., 2022). Další rizikovou skupinou jsou dospívající se zdravotním či sociálním znevýhodněním, například nadváhou, odlišným vzhledem či horšími školními výsledky. Bývají označováni jako „jiní“ a stávají se snadným terčem online útoků (Fulantelli et al., 2022; Kowalski & Toth, 2018; Mukred et al., 2024). Sociálně izolované děti, které nemají oporu v kolektivu nebo rodině, agresi často snášejí v tichosti. Dalším rizikem jsou zážitky offline šikany – děti, které jsou šikanovány ve škole, často zažívají podobnou agresi i online(Modecki et al., 2014). Zvýšené riziko představuje také rizikové používání intertnetu, například dlouhé hodiny online bez dohledu nebo zapojení do rizikových online komunit (Chen et al., 2017). Online agrese se často vyskytuje mezi lidmi, kteří se znají nebo se považují za přátele (Fulatelli, 2022). Zároveň jako protektivní faktor je podpora kamarádů a bezpečný přístup k internetu (Chen et al., 2017; Ran et al., 2023). 

Kdo jsou agresoři?

Výzkumy ukazují, že agresory bývají častěji chlapci, zejména v pozdější adolescenci, zatímco dívky jsou častějšími agresory v rané a střední adolescenci (Barlett & Coyne, 2014; Smahel et al., 2020). Mezi další rizikové faktory patří především způsob, jakým dospívající technologie používají. Rizikové chování, jako je trávení dlouhých hodin online bez dohledu nebo zapojení do anonymních či konfliktních komunit, může zvyšovat pravděpodobnost, že se mladý člověk zapojí do agresivní komunikace (Chen et al., 2017). Významnou roli hraje také morální ospravedlňování nevhodného chování – tedy tendence přesvědčit sám sebe, že „to nebylo nic hrozného“, „všichni to dělají“ nebo že si oběť „zasloužila lekci“ (Calvete et al., 2010). Dospívající se učí, jak se chovat, především pozorováním svého okolí – pokud vyrůstají nebo tráví čas v prostředí, kde je agrese běžně přítomná a přijímaná, snadněji ji považují za přijatelný způsob reakce. U části agresorů se navíc objevují poruchy chování nebo depresivní symptomy, které mohou ovlivňovat impulzivitu, schopnost empatie i regulaci emocí (Marciano et al., 2020).

Pachatelé online agrese tak často nejsou vedeni pouze úmyslem ublížit, ale spíše napodobují chování okolí, testují hranice nebo reagují impulzivně. Porozumění těmto mechanismům je klíčové – umožňuje nám vnímat agresi nejen jako projev zla, ale jako signál, že dospívající potřebuje pomoc s regulací emocí, empatií či odpovědným používáním digitálních prostředí.

Jak rozpoznat online agresi? Varovné signály a screeningové nástroje

Rozpoznat online agresi nemusí být jednoduché. Na rozdíl od fyzické šikany nebývá na první pohled vidět – neodehrává se před zraky dospělých, ale často v uzavřených online prostorech, na soukromých profilech nebo v chatovacích skupinách. Oběti se často stydí, bojí se reakce okolí nebo zlehčují závažnost situace. Proto je pro rodiče, učitele i odborníky klíčové umět si všímat i nenápadných změn v chování dítěte.

U dospívajících, kteří čelí online agresi, se mohou postupně objevovat změny v náladě a chování – například:

• stažení do sebe, ztráta zájmu o běžné aktivity a přátele,
• vyhýbání se telefonu nebo sociálním sítím, případně naopak neustálé kontrolování reakcí ostatních,
• zvýšená podrážděnost, úzkost nebo poruchy spánku,
• zhoršení školního prospěchu a soustředění,
• tělesné obtíže (bolesti břicha, hlavy) bez jasné fyzické příčiny.

Změny v chování dítěte se často odrážejí i v jeho online aktivitě. Dítě může začít náhle mazat profily, měnit hesla nebo blokovat přátele, aniž by vysvětlilo proč. Někdy se zcela stáhne z online prostoru, jindy naopak tráví hodiny kontrolováním reakcí ostatních, což může signalizovat obavy z nových útoků či komentářů. Znepokojivým znakem bývá také vyhýbání se fotografování, natáčení videí nebo účasti na skupinových aktivitách, pokud mělo dítě dříve opačné zvyky. Někdy dochází ke změně ve vztazích – dřívější přátelé mizí ze seznamu kontaktů, vznikají nové uzavřené skupiny, o kterých dítě nechce mluvit.

Screeningové nástroje

V českém prostředí lze využít nástroje a šetření organizací jako:

• E-Bezpečí (UPOL) – nabízí workshopy, odbornou konzultaci i příručky
• Bezpecnyinternet.cz – videa a podcasty o kyberšikaně pro rodiče i děti
• Metodiky škol – vysvětlují jak rozpoznání online agrese, tak nabízí způsoby řešení, často jsou součástí pracovní listy nebo program pro výuku
• Přehled institucí poskytujících metodickou pomoc a poradenství v oblasti šikany od MŠMT
• Dotazníky k diagnostice kyberšikany nejsou adaptovány do českého jazyka, ale lze se inspirovat jejich verzí v angličtině, například:
  • Cyberbullying questionnaire 
  • Cyberbullying and Cybervictimization Questionnaire 
  • Questionnaire of Cyberbullying (QoCB) 
  • Cyberbullying Scale (CS) 
  • Souhrn nabízí tento článek

Dopady online agrese

Online agrese může mít závažné dopady na psychické i sociální fungování dítěte. I když se odehrává „jen“ v digitálním prostoru, její následky jsou často stejně intenzivní jako u tradiční agrese – někdy i silnější, protože útoky se mohou šířit rychle, bez možnosti úniku a v anonymním prostředí.

Děti, které se stanou obětí, často prožívají intenzivní stud, bezmoc a ztrátu kontroly nad vlastním obrazem. Někdy se stahují z kolektivu, omezují komunikaci a začínají pochybovat o vlastní hodnotě. Dlouhodobé vystavení agresi může vést k úzkostným či depresivním symptomům, zhoršení spánku a psychosomatickým obtížím, například bolestem hlavy nebo břicha. Oběti se také častěji obávají navazování nových vztahů, protože ztrácí důvěru v druhé (Marciano et al., 2020; Mukred et al., 2024; Schoffstall & Cohen, 2011).

U některých dospívajících se může objevit sebepoškozování nebo myšlenky na sebevraždu – nejen jako reakce na samotné útoky, ale i na pocity osamělosti a bezvýchodnosti, které často doprovázejí dlouhodobé online ubližování (Aboujaoude et al., 2015; Fulantelli et al., 2022). Tyto projevy by měly být vždy považovány za signál pro okamžité vyhledání odborné pomoci.

Na úrovni vztahů a kolektivů má online agrese rozkladný efekt (Schoffstall & Cohen, 2011). Vytváří atmosféru strachu a nejistoty, v níž se ostatní bojí zasáhnout nebo se sami stát terčem. Dlouhodobě tak oslabuje soudržnost vrstevnických skupin, tříd i online komunit.

Ačkoli jsou tyto důsledky závažné, je důležité zdůraznit, že včasná intervence a podpora dítěte mohou průběh výrazně zmírnit. Právě včasné rozpoznání varovných signálů, otevřená komunikace a rychlé zapojení podpůrných služeb mohou zabránit rozvoji dlouhodobější psychické zátěže.

Jak pomoci? Přístupy v léčbě a podpoře dětí zasažených online agresí

Pomoc dítěti, které se stalo obětí online agrese, vyžaduje citlivý, komplexní a spolupracující přístup. Dítě často prožívá stud, obavy z nepochopení nebo dokonce pocit viny, a proto bývá otevření tématu prvním a zároveň nejtěžším krokem. Efektivní podpora začíná nasloucháním bez posuzování – vytvořením prostoru, kde může dítě bezpečně sdílet, co se děje, aniž by se obávalo trestu nebo bagatelizace problému.

1. Krátkodobá (okamžitá) podpora

Prvním cílem je zajistit bezpečí dítěte a zastavit útoky.

• Je třeba uchovat důkazy (screenshoty, odkazy, časové údaje) a zároveň pomoci dítěti zablokovat útočníky nebo nahlásit závadný obsah na dané platformě.
• V případě, že agrese pokračuje, je vhodné kontaktovat školu (pokud jsou zapojeni spolužáci) a případně policii, pokud jde o hrozby, stalking nebo sdílení intimních materiálů.
• Rodiče by se měli vyvarovat impulzivního omezování přístupu k internetu – zákaz technologií není řešením. Dítě tak nezíská pocit bezpečí, ale spíše další obavu, že o spojení s vrstevníky přijde.

Je důležité zdůraznit, že ne každá reakce dítěte znamená, že situaci zvládá. Někdy se oběti snaží působit klidně nebo se chovají, jako by se nic nestalo, což může být forma obrany. Proto je potřeba sledovat změny v chování – ztrátu zájmu o oblíbené činnosti, výkyvy nálady, potíže se spánkem nebo vyhýbání škole.

2. Psychologická a terapeutická podpora

Děti, které byly vystaveny online agresi, mohou profitovat z individuální nebo skupinové terapie, která pomáhá obnovit pocit bezpečí, sebehodnoty a kontroly nad vlastním životem.

• U mladších dětí se využívají narativní a hravé techniky, které pomáhají pojmenovat emoce a zpracovat zážitek bez retraumatizace.
• Při přetrvávajících úzkostných nebo depresivních symptomech se doporučuje psychoterapie zaměřená na zvládání stresu a budování resilience.

Důležitým prvkem léčby je obnova důvěry ve vztahy – jak vrstevnické, tak dospělé. Terapie se proto často zaměřuje i na podporu sociálních dovedností, empatie a sebeprosazení.

3. Role školy a vrstevnického prostředí

Škola má nezastupitelnou roli, protože většina online agrese má vazbu na školní kolektiv. Efektivní přístup vyžaduje, aby škola:

• jasně vymezila nulovou toleranci k online ubližování,
• poskytla bezpečné komunikační kanály (např. důvěrníka, školního psychologa),
• a zapojila žáky do preventivních programů zaměřených na empatii, digitální etiku a spolupráci.

Programy, které kombinují rozvoj sociálně-emočních dovedností s konkrétními situacemi z online prostředí, prokazatelně snižují míru agresivního chování i pasivity svědků (Yurdakul & Ayhan, 2023).

4. Zapojení rodiny

Rodiče hrají klíčovou roli nejen v první pomoci, ale i v dlouhodobém zotavování dítěte.

• Je vhodné, aby společně s dítětem nastavili zdravé digitální návyky – např. dohodu o tom, kdy a jak sdílet osobní informace, nebo jak reagovat na konfliktní situace online.
• Rodiče by měli posilovat otevřenou komunikaci, zajímat se o online svět svých dětí bez moralizování a aktivně podporovat pozitivní online interakce (např. společné projekty, kreativní tvorbu).

Především však platí, že dítě potřebuje znovu zažít, že není samo – že jeho zkušenost je brána vážně a že má k dispozici oporu dospělých, kteří mu věří a dokážou jednat.

5. Spolupráce odborníků

Nejúčinnější pomoc přináší koordinovaný přístup školy, rodiny a odborníků. Každý má svou roli – škola zajišťuje bezpečí a řešení incidentu, rodina poskytuje každodenní emoční podporu a odborník vede terapeutický proces. Společným cílem je, aby dítě znovu zažilo, že není samo a že jeho zkušenost má váhu.

Specifika při práci s dítětem-agresorem

Dítě, které se dopouští online agrese, často samo zažívá frustraci, nejistotu nebo tlak okolí. Cílem intervence není trest, ale rozvoj empatie, seberegulace a odpovědnosti. Pomoci může individuální nebo rodinná terapie, která se zaměřuje na porozumění následkům chování, budování zdravého sebeobrazu a rozvoj dovedností zvládání konfliktů. Vhodným místem podpory jsou také střediska výchovné péče, která pomáhají jak dětem, tak poradí rodičům.

Prevence: jak předcházet online agresi

Účinná prevence online agrese začíná dříve, než se objeví první konflikt. Nejde jen o kontrolu toho, co dítě dělá na internetu, ale především o výchovu k zodpovědnosti, empatii a bezpečnému fungování v digitálním prostředí. Výzkumy ukazují, že děti, které mají dobré vztahy s rodiči a vrstevníky, otevřeně komunikují a rozumějí pravidlům online prostoru, jsou výrazně méně ohrožené jak obětí, tak i pácháním agrese (Tozzo et al., 2022).

1. Výchova k digitální zodpovědnosti

Základem prevence je digitální gramotnost, tedy schopnost používat technologie s porozuměním, rozpoznat rizikové situace a nést odpovědnost za své chování online.

• Děti by měly vědět, že i online svět má svá pravidla – že slova mohou zraňovat stejně jako činy.
• Diskuse o těchto tématech by měla být pravidelná a přirozená, nikoli vedena až po problému.
• Místo zákazů a varování je vhodné společně hledat řešení a strategie: co dělat, když se někdo chová nepříjemně, jak reagovat na nenávistné komentáře, kdy se svěřit dospělému.

Rodiče i pedagogové by měli pomáhat dětem rozvíjet empatii – schopnost vcítit se do druhého a rozpoznat, jak mohou naše činy ovlivnit ostatní. Studie ukazují, že posilování empatie a morálního uvažování vede ke snížení agrese jak v offline, tak v online prostředí (Calvete et al., 2010; Marciano et al., 2020).

2. Budování důvěry a bezpečné komunikace

Jedním z nejsilnějších protektivních faktorů je důvěra mezi dospívajícím a dospělým. Dítě, které ví, že může s rodičem nebo učitelem mluvit bez obav z trestu či nepochopení, má větší šanci vyhledat pomoc včas (Mukred et al., 2024; Ran et al., 2023).

• Rodiče mohou podporovat důvěru otevřenými otázkami typu: „Jak se dnes cítil/a v online skupině?“ místo kontroly účtů či čtení zpráv.
• Je důležité dávat dospívajícímu dítěti najevo: „Ať se stane cokoliv, jsem tu pro tebe.“ – tato jistota často sama o sobě snižuje pocit izolace a stud, které brání dospívajícím problém sdílet.

Ve školním prostředí by mělo být samozřejmostí, že každé dítě má k dispozici dospělého, kterému důvěřuje – ať už jde o učitele, školního psychologa nebo jiného člena týmu.

3. Role školy a vrstevnických programů

Efektivní prevence online agrese není jen otázkou jednotlivých zásahů, ale dlouhodobé práce se vztahy ve třídě a klimatem školy.

• Programy zaměřené na rozvoj sociálně-emočních kompetencí pomáhají dětem lépe zvládat konflikty, rozpoznávat manipulaci a chránit se před kyberšikanou.
• Výzkumy ukazují, že školní intervence, které kombinují edukaci, trénink empatie a zapojení žáků do tvorby pravidel online komunikace, významně snižují výskyt online agrese (Polanin et al., 2022).

Zvlášť účinné jsou programy, které zapojují vrstevníky jako aktivní součást prevence – například „peer ambasadory“ nebo studenty, kteří pomáhají vytvářet bezpečné prostředí online. Když děti vidí, že jejich vrstevníci se k nenávistným komentářům neuchylují, mění se i norma chování v celé skupině.

Zde je příklad metodiky pro pedagogy.

Preventivní programy v ČR – programy zaměřené na vztahy, empatii, asertivitu i bezpečí online.

• Minimalizace šikany - https://www.minimalizacesikany.cz  
• KiVa - https://ceskarepublika.kivaprogram.net/what-is-kiva/
• Nenech to být - https://sancedetem.cz/projekt-nenech-byt-boj-proti-sikane-od-studentu-pro-studenty
• E-Bezpečí – http://www.e-bezpeci.cz
• Programy primární prevence - https://primarni-prevence.cz
• Nebuď oběť - https://nebudobet.cz

4. Zapojení širší komunity

Online agrese je společenský fenomén, který se týká všech – rodičů, škol, institucí i samotných platforem.

• Platformy by měly být transparentní ve svých pravidlech a postupech při řešení nenávistného obsahu, a zároveň nabízet jasné cesty pro nahlášení.
• Odborníci a média by měli pomáhat vzdělávat veřejnost o tom, jaké formy online agrese existují, jaké mají dopady a jak jim lze předcházet.

5. Prevence jako kultura vztahů

Nakonec platí, že nejúčinnější prevence není v technických opatřeních, ale v každodenním vytváření prostředí, kde je respekt a empatie samozřejmostí.
Když se dítě od raného věku učí, že konflikt se dá řešit dialogem, že chybu lze napravit a že lidé kolem nás nejsou naši soupeři, ale partneři – přenáší tyto zkušenosti i do online prostoru.

Prevence tedy neznamená, že se dítě nikdy nesetká s agresí. Znamená, že bude vědět, jak reagovat, jak chránit sebe i druhé a kam se obrátit o pomoc.

6. Posilování pozitivního online prostředí

• Podpora digitální laskavosti: ocenění, sdílení podpůrného obsahu, odmítání posměšků.
• Zapojení mladých influencerů, kteří ukazují, že i online prostor může být bezpečný a podpůrný.
• Pěstování kritického myšlení: děti by měly chápat, že ne všechno, co se na internetu děje, je pravda nebo fér – a mají právo se ozvat.

Online agrese představuje vážný, ale řešitelný problém, který zasahuje emoční i sociální život dospívajících. Její prevence i zvládání vyžadují spolupráci rodiny, školy a odborníků, a především otevřenou komunikaci s dětmi. Klíčové je budovat prostředí důvěry, empatie a digitální zodpovědnosti – právě tyto faktory nejvíce chrání před vznikem i dopady online agrese.

Aboujaoude, E., Savage, M. W., Starcevic, V., & Salame, W. O. (2015). Cyberbullying: Review of an Old Problem Gone Viral. Journal of Adolescent Health, 57(1), 10–18. https://doi.org/10.1016/j.jadohealth.2015.04.011

Abreu, R. L., & Kenny, M. C. (2018). Cyberbullying and LGBTQ Youth: A Systematic Literature Review and Recommendations for Prevention and Intervention. Journal of Child and Adolescent Trauma, 11(1), 81–97. https://doi.org/10.1007/s40653-017-0175-7

Barlett, C., & Coyne, S. M. (2014). A meta-analysis of sex differences in cyber-bullying behavior: The moderating role of age. Aggressive Behavior, 40(5), 474–488. https://doi.org/10.1002/ab.21555

Bedrošová, M., Dufková, E., Dembytska, N., Geržičáková, M., & Dědková, L. (2022). Cyberhate in Czech families: Adolescents’ experiences and their caregivers’ knowledge.

Calvete, E., Orue, I., Estévez, A., Villardón, L., & Padilla, P. (2010). Cyberbullying in adolescents: Modalities and aggressors’ profile. Computers in Human Behavior, 26(5), 1128–1135. https://doi.org/10.1016/j.chb.2010.03.017

Chen, L., Ho, S. S., & Lwin, M. O. (2017). A meta-analysis of factors predicting cyberbullying perpetration and victimization: From the social cognitive and media effects approach. New Media and Society, 19(8), 1194–1213. https://doi.org/10.1177/1461444816634037

Fulantelli, G., Taibi, D., Scifo, L., Schwarze, V., & Eimler, S. C. (2022). Cyberbullying and Cyberhate as Two Interlinked Instances of Cyber-Aggression in Adolescence: A Systematic Review. In Frontiers in Psychology(Vol. 13). Frontiers Media S.A. https://doi.org/10.3389/fpsyg.2022.909299

Kim, M., Ellithorpe, M., & Burt, S. A. (2023). Anonymity and its role in digital aggression: A systematic review. In Aggression and Violent Behavior (Vol. 72). Elsevier Ltd. https://doi.org/10.1016/j.avb.2023.101856

Kowalski, R. M., & Toth, A. (2018). Cyberbullying among Youth with and without Disabilities. Journal of Child and Adolescent Trauma, 11(1), 7–15. https://doi.org/10.1007/s40653-017-0139-y

Marciano, L., Schulz, P. J., & Camerini, A.-L. (2020). Cyberbullying Perpetration and Victimization in Youth: A Meta-Analysis of Longitudinal Studies. Journal of Computer-Mediated Communication, 25(2), 163–181. https://doi.org/10.1093/jcmc/zmz031

Modecki, K. L., Minchin, J., Harbaugh, A. G., Guerra, N. G., & Runions, K. C. (2014). Bullying Prevalence Across Contexts: A Meta-analysis Measuring Cyber and Traditional Bullying. Journal of Adolescent Health, 55(5), 602–611. https://doi.org/10.1016/j.jadohealth.2014.06.007

Mukred, M., Mokhtar, U. A., Moafa, F. A., Gumaei, A., Sadiq, A. S., & Al-Othmani, A. (2024). The roots of digital aggression: Exploring cyber-violence through a systematic literature review. In International Journal of Information Management Data Insights (Vol. 4, Issue 2). Elsevier B.V. https://doi.org/10.1016/j.jjimei.2024.100281

Polanin, J. R., Espelage, D. L., Grotpeter, J. K., Ingram, K., Michaelson, L., Spinney, E., Valido, A., Sheikh, A. El, Torgal, C., & Robinson, L. (2022). A Systematic Review and Meta-analysis of Interventions to Decrease Cyberbullying Perpetration and Victimization. Prevention Science, 23(3), 439–454. https://doi.org/10.1007/s11121-021-01259-y

Ran, G., Ren, J., Zhang, Q., & Fan, H. (2023). Associations Between Peer Relationships and Cyber Aggression: A Three-Level Meta-Analysis. Journal of School Violence, 22(3), 395–415. https://doi.org/10.1080/15388220.2023.2186421

Santre, S. (2023). Cyberbullying in adolescents: a literature review. International Journal of Adolescent Medicine and Health, 35(1), 1–7. https://doi.org/10.1515/ijamh-2021-0133

Schoffstall, C. L., & Cohen, R. (2011). Cyber Aggression: The Relation between Online Offenders and Offline Social Competence. Social Development, 20(3), 587–604. https://doi.org/10.1111/j.1467-9507.2011.00609.x

Smahel, D., Machackova, H., Mascheroni, G., Dedkova, L., Staksrud, E., Ólafsson, K., Livingstone, S., & Hasebrink, U. (2020). EU Kids Online 2020: Survey results from 19 countries.

Tozzo, P., Cuman, O., Moratto, E., & Caenazzo, L. (2022). Family and Educational Strategies for Cyberbullying Prevention: A Systematic Review. International Journal of Environmental Research and Public Health, 19(16), 10452. https://doi.org/10.3390/ijerph191610452

Yurdakul, Y., & Ayhan, A. B. (2023). The effect of the cyberbullying awareness program on adolescents’ awareness of cyberbullying and their coping skills. Current Psychology, 42(28), 24208–24222. https://doi.org/10.1007/s12144-022-03483-3